Srdečně zdravím celou moji táborovou druhou rodinu! Dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, co vám chci napsat. A taky nad tím, jestli se mi do toho vůbec chce. Bylo mi totiž jasný, že pokud se do toho pustím, určitě to nebude bez slz. Chtěla bych se na tolik věcí zeptat. Na to, jak se máte, co je letos nejvtipnější interní joke, koho Kunice letos prudí úplně nejvíc a co nejpodivnějšího a nejchutnějšího letos Ládyn uvařil. Na to, s čím vším už letos přišly děti na zdrávku, kolik už jste stihli sníst Péti buchtiček a jak moc je letos Kovy velká osina (promiň <3). Těch věcí je tolik, že se snad po táboře najde pár hodných dušiček, co by zavítali do Casa DeBílek a všechno mi to barvitě a s pořádnými peprnostmi vylíčili! Chybíte mi. Chybíte mi hodně. Nezvládám se koukat na fotky a v den vašeho odjezdu jsem probulela půlku dne. Když jsem byla ještě dítětem, nikdy jsem si nepředstavovala, jaké by mohlo být léto bez Svojanova. Byla to věc pevně daná a neměná. Byla to moje kotva léta. Možná vlastně celého roku. Nejlepších 14 dní v roce. Vždycky, když mi bylo nejhůř, tak jsem se jen mrkla do kalendáře a odpočítávala si dny, kdy se zase všichni sejdeme a bude dobře. Budu se svojí druhou rodinou. Tou, kterou si člověk vybírá. A já si nemohla vybrat lépe. Každý rok jsem věděla, že mě čeká čas strávený s lidmi, kteří se navzájem nehodnotí. Ať už vypadáš jakkoliv, ať už seš jakýkoliv, pokud jezdíš s námi, seš náš. Máš tu otevřenou náruč vždycky a u všech. Na táborech vznikají přátelství a vztahy na celý život. A já jsem moc vděčná, že to můžu jen potvrdit. Chodíme si na oslavy, maturitní plesy, promoce, svatby a teď už si i chováme a mazlíme naše děti. A já si moc přeju, abych tam brzy mohla být opět s vámi. A dovést s sebou to moje malý já, co vás bude zbožňovat úplně stejně jako jeho máma. Mějte se tam krásně a užijte si posledních pár dní. Druhý týden, jak všichni víme, zmizí rychlostí blesku. Tak ještě čerpejte, co můžete, dávejte, co můžete, a snad brzy na viděnou. Mám vás všechny moc ráda! Pusu Vaše Kůča! <3